Když se stal Sovinec na jednu noc místem nuceného pobytu generála Lafayeta, který byl zadržen nedaleko hradu při svém útěku z olomouckého vězení, nikdo netušil, jak pestré a neradostné osudy čekají hrad v příštím století a že slavný generál nebude zdaleka posledním válečným zajatcem z daleké Francie, který se zde ocitnul.

   Oblast Sovince a Dlouhé Loučky patřila po okupaci Československa v roce 1939 do VIII. vojenské oblasti a stejným číslem byly kódovány i zajatecké tábory. Po přesunu z okolí Norimberka byli v hlavním zajateckém táboře v Dlouhé Loučce a v pobočném táboře na Sovinci umístěni váleční zajatci, převážně francouzští důstojníci. Na Sovinci je doplňovalo 20 polských a 10 francouzských vojínů, část zámku v Dlouhé Loučce byla vyčleněna pro sovětské zajatce. O osudech zajatců v obou táborech se zachovalo velmi málo archivních pramenů, jde jen o kusé zmínky. Převážná část obyvatel Sovince a Dlouhé Loučky byla německé národnosti a k jejich odsunu došlo bezprostředně po roce 1945, takže se nedochovaly skoro žádné vzpomínky z řad místních obyvatel, kteří během války byli se zajatci v denním styku. Nejzajímavějším zdrojem informací pak zůstávají dopisy a vzpomínky zajatých francouzských důstojníků.

    Jejich život v táboře usnadňovaly balíčky potravin od Mezinárodního Červeného kříže, které zpestřovaly zajateckou stravu. Osobní režim zajatců byl poměrně volný, měli dle místních možností čas a prostor na sport i kulturní život, pod eskortou chodili na vycházky i do místního kina v Dlouhé Loučce. Na zámku, v prostorách vymezených zajatcům, se zachovaly nástěnné malby členěné podle jednotlivých oblastí Francie (například Korsika s postavou císaře Napoleona, Paříž s Notre Dame) a podpisy pod nimi připomínají autory kreseb. Nástěnné malby přečkaly i požár zámku v roce 1985.  Osudy francouzských zajatců připomínají i dva náhrobky na hřbitově v Uničově, kde jsou pochováni zajatci, kteří umřeli ve zdejší nemocnici.

 

zajatci

 

Vzpomínky francouzského zajatce na pobyt na Sovinci v letech 1941-1942

     Hrad Sovinec byl od svého založení v první třetině 14. století často svědkem pohnutých událostí, které svým významem přesahovaly místní rámec. V době pobělohorské byl novými majiteli - Řádem německých rytířů - vybaven složitým systémem fortifikací, které uzavřely jeho půdorys a do budoucna mu vtiskly charakter obrovské pevnosti. Tento moment jistě sehrál svou úlohu při využití hradu za poslední světové války, kdy byl zabrán nacisty a stal se přestupní stanicí francouzských válečných zajatců, kteří odtud putovali do koncentračních táborů v Polsku. Jeden z nich, André Barre, vzpomíná v dopise poslaném do Československa na svůj nucený pobyt na Sovinci v letech 1941 - 1942.

    

   " 13.9.1941 jsme opustili Norimberk po třináctiměsíčním pobytu 72 barácích Oflagu XIII-A. Z francouzské strany velel táboru plukovník Gonnard, z německé plukovník von der Pforte. V naší skupině zůstalo asi 270 důstojníků, mezi nimiž bylo deset Poláků a dále dvacet prostých vojínů. Bylo nám umožněno použít podruhé a naposledy říšské železnice. Vlaky byly sestaveny z osobních vagónů. Naše cesta vedla kolem Bayeruthu, objížděli jsme území Čech, projížděli Horním Slezskem, Glatzem a opevněnou linii českých hranic jsme překročili na sklonku druhého dne. Tam si naši strážcové povšimli, že mají několik porcí chleba, masa a konzerv navíc. Nastalo pátrání po zmizelých zajatcích, kteří k nám byli opět připojeni na Sovinci.

    

   15. září 1941 v pozdní odpoledne jsme vystoupili na malém nádraží, jehož název si dnes již nepamatuji, zbývalo nám však ještě zdolat 20-25 kilometrů pěšky. Ze sovineckého hradu mezitím odešli dosud zde ubytovaní zajatci, kteří byli přemístěni do dalšího zajateckého tábora.

    

   Na Sovinec jsme přišli již za tmy a zprvu jsme viděli jen mohutný masiv zdí, vstupní bránu, pak i další brány z pevných z pevných kamenů, zdobené erby, těžká vrata pobitá železem a dominující kruhovou věž. Před každou bránou jsme stáli dlouho, protože se se několikrát opakovalo sčítávání a potom jsme byli po malých skupinkách posílání do světnic. Před vstupem do poslední brány jsme museli odložit kufry a krabice, které byly uloženy v jednom sále, v němž nám byly později  v němž nám byly později předávány balíčky z Francie. Zavazadla byla podrobena další prohlídce a vrácena za několik dnů, avšak zbraně, které tu byly hledány, nalezeny nebyly.

    

   Příští den jsme se probudili již s vědomím, že se nacházíme v novém prostředí, tentokrát ve středověkém hradě. Obchůzka našeho sídla byla rychle ukončena: horní terasa se dvěma děly ze 17. století, střední terasa, ovládající příkop, kde hlídky konaly svou obchůzku, dále vnitřní dvůr, kde se konaly apely, v přízemí dva větší sály (knihovna a shromažďovací místnost) a již jsme narážely na první vrata, za nimiž začínal svět stráží. Štěrbinou jsme je vídávali shromážděné kolem strážnice. Z horní terasy a z oken pokojů jsme měli pěkný výhled na zelenou venkovskou krajinu.

    

   V tomto prostředí jsme žili od září 1941 do června 1942. Po pobytu v jednotvárných barácích v Norimberku nebyl první dojem nepříjemný, zalesněný obzor nás přitahoval svoji novostí. V sousedství jsme cítili klidnou a odpočinek poskytující vesnici. Jak vypadalo ubytování na hradě? Vedle samostatných místností byly některé společné, jako knihovna a shromažďovací sál. Knihovna obsahovala kolem 2000 knih, mezi nimiž byla zastoupena beletrie, historie, filosofie, politická ekonomie, matematika a další přírodovědné obory a vcelku postačovala potřebám všech čtenářů. Všechny knihy se samozřejmě nepůjčovaly , zejména pojednávající o českém národě, přestože byly velmi vyžadovány.

    

   Shromažďovací místnost sloužila debatám, vyučování, rekreačním večerům a v dalších dvou společenských místnostech byla jídelna. V horním patře byla malá kaple, do níž se vstupovalo z chodby. Byla klenutá a její okno s lomeným obloukem bylo obráceno do venkovské krajiny. Jeden z kamarádů položil na oltář madonu zajatců, vyřezanou ze dřeva, která měla být po ukončení války přenesena do Francie. V témže patře na okružní chodbě byla ošetřovna. Vlevo při vstupu do vnitřního dvora, překřtěného na "apellplatz", byly sprchy a umývárny. Vpravo u vchodu byla "balíková místnost", rozdělená na dvě části - v jedné konaly stráže prohlídky, ve druhé byly vězňům předávány cenzurované balíky. Francouzští vojáci pomáhali při rozdělování a často se jim podařilo předat adresátovi i neprohledaný balíček. I když prohlídky nebyly nijak přísné, útěk z hradu byl zcela vyloučen. Hlídky ve starých příkopech neměly mnoho práce, protože byly vyzbrojeny dalekohledy a zbraněmi. A pak se také pokusit o útěk, který byl předem prohrán, tisíc kilometrů od hranic Francie...

   

   Jak vypadalo bydlení. Zima v roce 1941-1942 byla velmi studená a napadalo hodně sněhu. Večer po uhašení ohňů jsme otevírali okna, abychom vyvětrali pokoje, kde se celý den kouřilo nejrůznější kuřivo a pokaždé jsme toho využívali k pokřikování "Gutte nacht, heilige Nacht" na hlídky již polozmrzlé,které neochránily ani prošívané kapuce, chrániče uší a vatované boty.

    

   Použili jsme pojmu pokoje, avšak vhodnější by bylo říci "kamrlíky"; byli jsme v nich doslova nacpáni. Pokojík, v němž jsem bydlel, byl v přízemí a okny obrácen k vesnici. Společně se mnou bydlelo 18 důstojníků. Lůžka byla po dvou nad sebou, ve dvou řadách, dva stoly a po jedné sedačce na osobu. Při obcházení stolů jsme měli potíže, prostor byl velmi stísněn. Kachlová kamna, zabudovaná ve zdi, hřála vždy dvě sousední místnosti. Silné zdi a dvojitá okna držely dlouho teplo, takže během celého zimního období jsme žádným chladem netrpěli. Táboru velel plukovník Bernard, aktivní důstojník z oblasti Lyonu, německým velitelem byl námořní důstojník patrně Rakušan, který se nijak nesnažil ztěžovat náš pobyt, pokud to bylo jen možné.

    

   Denní program. Všechny dny v zajetí probíhaly jednotvárně a bylo jich 1815. Jen veliká kamarádství, která mezi námi vznikala, zmírňovala náš osud. Vzpomínka na mnohé soudruhy zůstala v našich srdcích i po dvaceti letech.

   

   Ranní budíček byl oznamován roznášením kávy, bez zvonění nebo dalšího signálu. Pak následoval apel, denně třikrát, někdy i o jeden víc, a to tehdy, když bylo podezření z útěku. Odbývaly se na nádvoří, na chodbách jen tehdy, byla-li příliš veliká zima. Tato formalita proběhla obyčejně velmi rychle, protože nás nebylo mnoho. Často se sčítání muselo na příkaz německého velitele opakovat a několikrát se to stalo kvůli mně, neboť jsem se staral o knihovnu a teprve nastalé ticho mne probudilo ke skutečnosti. Mimo apely jsme byli uprostřed hradeb volni a svůj čas jsme mohli trávit po svém.

   

   Jedlo se na dvě směny, najednou to nebylo pro značnou stísněnost jídelny. Uvádím pro zajímavost přehled o tom, z čeho se skládal náš jídelníček. Každý zajatec dostával na týden následující příděl: 2500g brambor, 2630g krmné řepy, asi 300g masa, 1700g chleba, 102g margarínu, 60g prosa, 7g ovsa, 22g hrachu, 45g vloček, 56g sýru, 155g cukru, a 21g kávy. Chléb byl přidělován na světnici v celkovém množství pro všechny strávníky a podobně také brambory. Srovná.li někdo poměry v zajateckém táboře běžného typu s poměry na Sovinci, je vidět podstatný rozdíl. Nebyly tu rozšířeny nemoci z hladu a nervová zhroucení, potrava byla pro nepracující lidi téměř dostačující a pravidelně přicházely balíčky z Francie, které byly obohacením jídelníčku.

   

   Naše zaměstnání. Dvakrát týdně nám umožnili vycházky ven za dozoru ozbrojených hlídek po silnici směrem na Dlouhou Loučku. Nebylo nám dovoleno vzdálit se nebo šlapat v příkopě, přesto byly vycházky velmi příjemné, zvláště v letním období; v zimě nás šlehal do tváří mráz. Definitivně byly zastaveny poté, kdy z tábora uprchl generál Giraud, v květnu 1942. našim nejdůležitějším zaměstnáním byly debaty o literatuře,filosofii a historii,, vyučování matematice, politické ekonomii, právu a latině, které řídil některý ze zajatců. Přednášky byly pilně navštěvovány a každý si se svědomitostí dělal poznámky, jako by měl předstoupit před zkoušku.. Zdálo se,že každému leží na srdci, aby nepromarnil ani hodinu z tak dlouhého času.

    

   Samozřejmě i hráči karet a fanatici šachu hráli nekonečné turnaje. Vzpomínám si na jednoho kamaráda, který luštil asi šest měsíců jednu partii šachu. Začínal vždy na stejném místě a po apelu, procházce nebo jídle - tři bílé a tři černé figurky - hledal řešení až do okamžiku, kdy si všiml, že má hrát s černými figurkami, nikoliv s bílými, aby mohl ukončit hru. Bylo to po šesti měsících od začátku hry. Jeho příběhu se všichni týden smáli. Několik kamarádů za vedení jednoho z nás utvořilo pěvecký soubor, který však nemohl konkurovat souboru Poláků, jejichž písně patřily k největším zážitkům; byly zpívány s velkým porozuměním a citem.

    

   Drobný incident někdy rozesmál cely tábor. Jednoho dne nám při apelu četli a překládali do francouzštiny a polštiny rozkaz dne vrchního velitelství branné moci. Říkalo se v něm, že se nesmějí týrat zvířata a v důsledku toho je zakázáno chytání žab... My jsme neviděli na Sovinci ani jedinou žábu, nebyl tu žádný rybník. Čtení rozkazu bylo ukončeno výbuchem smíchu, což strážci nemohli pochopit, když přece "Befehl ist Befehl..."

   

   Na Dušičky roku 1941 bylo několika z nás dovoleno navštívit hrob kapitána Vincence Gilberta, který byl před šesti měsíci na Sovinci zastřelen. Jeho ostatky byly po válce exhumovány a převezeny do Francie. Dodnes je vyryto jeho jméno na pomníku padlých.

    

   13. června 1942 jsme opustili Sovinec a přešli jsme do bývalého letního sídla nějakého biskupa v Dlouhé Loučce. Několik kamarádů z tohoto tábora uprchlo, ale útěk se jim nezdařil a kanály, kudy utíkali, byly pak opatřeny sítěmi a železnými tyčemi a tím bylo zabráněno dalším pokusům.

   

   V táboře jsme zahájili malou ceremonii. Jeden ze strážných, který měl pověst špicla, byl od prvního spatření doprovázen bzukotem, který se začal rozléhat od místnosti k místnosti, až do jeho odchodu. Ten nikdy nepochopil smysl naší demonstrace.

    

   21. července jsme opustili Dlouhou Loučku a odjeli do Moravské Třebové, kde bylo soustředěno 1500 důstojníků, kteří přicházeli ze Sovince, z Dlouhé Loučky, Walstattu a Vidnavy. 2. prosince 1943 někteří z nich odjeli do Montwy (Polsko), jiní do Tostu (Slezsko). Byl jsem ve skupině jedoucí do Tostu, kde jsem pobyl od prosince 1943 do dubna 1944, dále jsem byl v Hogerswerdu, v pevnosti Kolditz a v táboře Zeithan, až do 21. dubna 1945."

 

EULENBERG - SOVINEC, "Chateau des hiboux"

 

   Bylo to v roce 1940, je tomu 27 let, co jsme prožívali "veliké prázdniny" v jednom středověkém hradě v Sudetách, téměř na polských hranicích.

    Letos v létě jsme se vypravili hledat náš starý hrad; nalézt ho opět nebylo tak jednoduché... a také já po Adamovi ze St. Dizier, Barrovi z Limoges a Mondor Marinovi z Marseille jsme se vypravili k pramenům svého zajetí.

   Opustili jsme úrodné Bavorsko s čistými a květy vyšperkovanými vesnicemi a přejeli jsme hranice v Rozvadově, východně od Norimberka: formality jsou často dlouhé, ale bez šikanování, železná opona je neviditelná a objevují se první české vesnice, které jsou bez lesku.

   Silnice vedoucí českou pahorkatinou je výborná: Plzeň je arsenál bez půvabu, ale její pivo má výbornou kvalitu. V této souvislosti se zde vypráví dobrá historka: česká kuchyně totiž oplývá množstvím omáček na cibuli, zlí jazykové tvrdí a komentují tuto skutečnost takto: poslali jsme Nasirovi zbraně a střelivo, jichž nedovedl použít a on nám platí cibulí.

   Praha je,chceme-li, Řím severu se svými pahorky a mosty přes Vltavu, se svými památkami a starými čtvrtěmi.

  Projíždíme českou a moravskou nížinou, kde obrovské stroje sklízí obilí. A již Svitavy ohlašují Sudetys jejich zalesněnými kopci, které připomínají vogéský ráz krajiny a ukazatel nám hlásí Moravskou Třebovou, naši Mährisch Trübau. Poznávám dobře místo, zvonici s makovicí, ale kde jsou přece "kasárny"? Náhodou nějaký Němec, který v nich kdysi vojákoval, mne tam doveze svým vozem.

   Jsou to stále kasárny. Byla zde vysázena veliká alej, vedoucí až k městu s obrovským tankem po levici a letadlem na soklu po pravici: vzadu je čestný peron,ten, kde Oberst Groener Grosbois nám sliboval, že se zachová "šlechetně a rytířsky", budeme-li hodní. Ale bylo v době, kdy rudá bariéra u Stalingradu stále ještě držela a naše morálka byla na výši a my zkrátka jsme byli špatní zajatci a tak aby nás potrestali, poslali nás 1.12.1943 do psychiatrického ústavu v Tostu v Horním Slezsku a jiní odjeli ještě dále do Montvy v Polsku.

   S úsměvem nám český důstojník zakazuje vstoupit. Škoda! Nezbývá nám než se vrátit : všechno tam je až na reflektory a ostnaté dráty: veliká budova, malé domky těch, kteří přišli z Vidnavy, jídelna se sloupy, ovčí park, rovinka, kde jsme cvičili a potom na návrší hřbitov. Je to příliš mnoho vzpomínek a konečně Mährisch se svými 2000 důstojníky byla "oflagem-továrnou". Přece se mi podařilo prohlédnout si městečko s pěkným ústředním náměstím, poslal jsem odtud pohlednice, vypil sklenici českého vína a poděkoval průvodcům.

   Cesta se stávala stále malebnější a když jsme přejeli zalesněná návrší, dostali jsme se do Litovle. Silnicí doleva přijíždíme do Uničova, našeho Moravského Nového města. Ale kde přece vězí Eulenberg? Štěstí se na nás usmálo v osobě Čecha hovořícího francouzsky, který pochází z Rýmařova. Ukazuje mi cestu na Sovinec, náš Eulenberg a neobejde se to bez překážek. Za Dlouhou Loučkou volil jsem zkratku, tu kterou jsme chodívali k zubaři a Bůh ví, že nás často bolely zuby. Náš průvodce nás předjíždí a ukazuje správnou cestu. Poznáváme ji, tu silnici, která stoupá až k veliké zatáčce u lomu, tam jsme mívali pausu, když jsme zašli při vycházce až sem, abychom se zahleděli do širé moravské roviny a kde se naše pohledy obracely do dálky směrem k západu.....................

   Na hradě nám totiž chyběl životní prostor. Přijíždíme do sedla a již vystupuje z tmavého lesa masa starého hradu. Za chvíli se mám dozvědět, že tato úctyhodná  pevnost, která vzdorovala útoku vojsk Gustava Adolfa lehla v r. 1945 popelem... kdo ji zapálil a proč, zůstává obestřeno tajemstvím. Zastavujeme se na návsi s malým kostelíkem, kde ve vánoční noci 1940 celý "Oflag VIII H/Z byl přítomen půlnoční mši ve 280C mrazu. Vrata jsou uzamčena a také brána hradu. Ale prozřetelnost bdí v osobě paní Kriegsfeldové, která hlídá tyto zříceniny a která za asistence paní Dědinové nnás provádí tím, co byl náš "Soví hrad" /chateau des hiboux/. Bylo to skutečně zde, kam 26.září 1940, 220 důstojníků a 36 ordonancí, přijíždějících z Lamsdorfu, dorazilo po studené noci strávené v ocelových vagonech a po 16 km pěší túry. Propadali se do neznáma pod chladně ironickým zrakem Von Dindon Mitmana. A zde stavše se čísly, nastalo jim dlouhé zajetí. Zde jsme se měli zaučit do života válečných zajatců zbavených všeho bez správ podřízených stanovenému režimu. Nezbývalo nám než vymýšlet náplň času, různá utkání, rozpravy, žít bez vzpomínek.

   Protože bylo přece jen třeba se nějak připoutat k životu ten, kterému jsme říkali "hbitá sova", zorganizoval sérii karetních utkání a také "sovinecký Jazz se pokusil vykouzlit příval harmonie pro naše ubohé hlavy. Nemělo to mnoho lesku, ale jistá pitoresknost v tom byla...

   Oba kanony stále ještě bdí nad ospalou vesničkou, škola má prázdniny. Rytířský sál je zbaven svých pokladů, ale sály 3, 4, 5 ... byly uvedeny do původního stavu, zrovna tak jako klenutá jídelna, knihovna, ošetřovna, pouze galerie, kam námořníci nám večer chodili vypravovat o "svých cestách kolem světa" zmizela. Vnitřní dvůr je plný sutin. Restaurování si vyžádá ještě mnoho času.

   Uprostřed těchto zřícenin se mé vzpomínky hromadí. Vidím Vás znovu, kamarádi zašlých časů, dnes vedoucí průmyslových odvětví, funkcionáři, universitní učitelé, důstojníci, generálové ve výslužbě ... Byli jsme ubozí, ale byly jsme přátelé a byli jsme přesvědčeni, že člověk sám neznamená mnoho. Eulenberg, to byla naše rodina, znali jsme se všichni. Neopustím tato místa aniž bych nevzdal poctu statečnému "Sadowi", který nechtěl, abychom byli smutní.

   Paní Kriegsfeldová se stala opatrovnictví našich vzpomínek, ví o našem zajetí a sbírá podpisy a fotografie, které mi ukazovala u šálku kávy. Ozdobila  květinami hrob našeho kamaráda Vincenta, než-li byly jeho pozůstatky převezeny do Francie. Obdivoval jsem důstojnost této dámy, která dnes žije v tom, co zbývá obyvatelného na Sovím hradě. Chtěl bych jí poděkovat. Byl bych se rád zdržel, zašel si ke Křižíkovu a podíval se do potůčku, jsou-li  tam dosud pstruzi.

   Ale sestoupil jsem zpět do Oberlangendorfu, naší Longueville-Le-Haut, z níž se stala Dlouhá Loučka. Bohaté sídlo vratislavského biskupa se zdá opuštěné, v předním nádvoří je sklad, kaple, kam chodívala na mši Marta, se zdá nepoužívaná, ale státní statek, dům Walie, dcery uhlíře, tam stále stojí.

   Vše je cítit opuštěností. To už není doba "moravských pošetilostí", kdy jsme hromadili vzpomínky a vedli život společný i někdy bohatý na nově získané poznatky.

   Dvacet let potom, jsem nic nezapomněl. Dávám se silnicí k Olomouci. Moje žena se mnou sdílí mé dojetí. Promlouvám v duchu s mnohými druhy v neštěstí.

   Plán cesty mne zavedl do Olomouce,Slavkova, Brna a do Bratislavy. Zdržím se, abych pronášel soudy o současném životě Čechů: poznali jsme tento ubohý a pokořený národ, ale zapamatuji si jeho nesmírnou dobrotu.

Hermet Urbain, Capitane